Barový historik David Wondrich ve své oceňované knize Imbibe! napsal, že „umění míšených nápojů se během jednoho a půl století, v období mezi americkou revolucí a prohibicí, nejen zrodilo, ale rovněž stihlo dospět a rozšířit se po celém světě“. Otázkou ale je, kdy, jak a kam se toto umění šířilo? V rámci historie asijské barové kultury se nabízí hned několik směrů, kudy bychom se mohli vydat. Stačí si vybrat. A třebaže bychom mohli přemýšlet nad poslední dobou opěvovanou cocktailovou scénou v Hongkongu, v cocktailové minulosti nás budou zajímat spíše jiné lokality, které nás povedou od úžin přes blátivou zátoku až po tajemné ostrovy.
Navzdory tomu, že je nasnadě popsat následující kapitoly z dějin asijské barové kultury jako příběh tří tygrů, neboť v něm figurují více či méně s tygry spojované lokality. Pravdou je, že ucelený pohled spíše skýtá připomínku posledního tygra, exotického ptáka a zrození novodobého samuraje.
Tygr
Singapur. Zdánlivě nepatrný městský stát, který se rozkládá na stejnojmenném ostrově a řadě menších v jeho okolí, patří možná paradoxně vzhledem ke své velikosti mezi nejvýznamnější přístavy na světě. Pokud se však zadíváte pozorněji na jeho polohu, pochopíte stejně jako kdysi Britové, v čem tkví jeho přednosti. Právě doprava a neustálý příliv lidí zde od počátku hrály neopomenutelnou roli nejen ve vývoji celého regionu, nýbrž i v invenci kolikráte kontroverzního cocktailu Singapore Sling.
Jelikož je sling potenciálním tématem pro nespočet polemik a dohadů, zdá se nezbytné alespoň okrajově vysvětlit, co bychom si pod tímto pojmem měli představit. Základní definice uvádí, že nápoje zvané slings obsahují cukrový sirup, dvakrát tolik citronové šťávy a přibližně 10 cl lihoviny, přičemž tato směs se dolije šumivým nápojem, zpravidla sodovkou. Není proto divu, že slings bývají často srovnávány s jinou skupinou míšených nápojů, jimiž jsou collinsy. Vzhledem k jeho současné úzké spojitosti se Singapurem se ovšem zapomíná na fakt, že jej ve Spojených státech znali již před rokem 1800. To dokazuje nejen tvrzení renomované dvojice autorů Anistatie Miller a Jareda Browna, podle nichž Amerika slovo cocktail adoptovala ve chvíli, kdy se z anglického slingu přidáním bitteru stal americký cocktail, ale také tuto tezi dokládá samotná první psaná definice cocktailu. V textu novinového článku, který předcházel této definici, totiž byl uveden výčet nápojů podávaných v rámci demokratické kampaně, na němž se objevilo mimo jiné 32 Gin Slingů. Podobně přispěl svou trochou do mlýna i cocktailový historik David Wondrich, když naráží na poznámku z první dekády 19. století, podle níž byl znám muž, který již před snídaní pozřel dva slingy.
Přesuneme-li se k první zmínce o slingu v Singapuru, je nezbytné uvést alespoň okrajově historický kontext. Singapur byl součástí britských východoindických kolonií a jeho založení kolem roku 1819 je přisuzováno siru Thomasi Stamfordu Rafflesovi, jenž snil o tom, že Singapur bude jednoho dne „místem pozoruhodného významu a důležitosti“. V roce 1836 pak byly k této oblasti dále připojeny Penang a Malacca, aby společně vytvořily tzv. Straits Settlements, jinak řečeno osady v úžinách. Právě uvedené označení Straits nalezlo později ve vývoji slingu v Singapuru své nezastupitelné místo. Vznik cocktailu je tradičně spojován s hotelem Raffles, jenž je dnes připomínkou koloniální minulosti a symbolem té nejlepší pohostinnosti. Historie tohoto hotelu začala ve 30. letech 19. století, kdy se ještě jednalo o soukromý plážový dům. Hotelem se stal teprve v roce 1878, když si budovu pronajal doktor Charles Emerson. Ten jej sice provozoval jen pět let, nicméně jeho smlouva o pronájmu pozbyla platnosti až v roce 1887, kdy si budovu na rohu Beach a Bras Basah Road vyhlédli bratři Sarkiové. Tento objekt, který pojmenovali podle zakladatele města, totiž nevyžadoval příliš velkou rekonstrukci, a tak na něm mohli téměř okamžitě začít uplatňovat své bohaté zkušenosti s hotelovým provozem. Zprvu byl tento hotel s vysokými standardy omezen počtem deseti pokojů, ale časem, jak zájem rostl, začali noví majitelé hotel zvětšovat. Skutečný vzestup na výsluní zaznamenal hotel obzvláště po grandiózní rekonstrukci Tigrana Sarkiho z roku 1897. K předělání hotelu jej vedlo hlavně prohlášení místního deníku Straits Times, podle nějž v té době Singapur stále postrádal stylově zařízený, pohodlný a vysoce kvalitní hotel. Po rozsáhlé přestavbě tak disponoval Raffles Hotel v roce 1899 nejen novými prostory, ale zároveň řadou technických vymožeností, jakými byly například stropní ventilace, nový systém chlazení umožňující servis zmrzliny nebo elektrické osvětlení, které bylo v celém regionu instalováno poprvé právě v tomto hotelu. Od té doby se stal společenským centrem i dějištěm událostí všeho druhu. Podle tisku se dokonce proměnil v nejpozoruhodnější instituci svého druhu na východ od Suezu. Ne nadarmo se tudíž i příběh posledního tygra v Singapuru odehrál v hotelu Raffles. V roce 1902 utekl z nedalekého cirkusu na Beach Road tygr, který si šel nejprve zaplavat, aby si posléze našel místo k odpočinku pod mírně vyvýšenou částí hotelu, kde byl situován Bar & Billiard Room. V místech, kde zaměstnanci uchovávali prázdné krabice a bedny, si náhle tygra všiml jeden z nich, který povolal vedoucího. Ten, coby zkušený lovec, o řešení nepochyboval. Navzdory třem nezdařeným pokusům však vedoucí nakonec tygra zasáhl a ten našel své místo odpočinku přesně tam, kde to zprvu plánoval – přímo pod barem.
Sling Sling Sling
Součástí nového komplexu byl i hojně navštěvovaný Long Bar, jenž byl ze svého původního místa přesunut při rekonstrukci na přelomu 80. a 90. let 20. století. Podle konvenční interpretace je právě tento rustikálně zařízený bar rodištěm legendárního cocktailu Singapore Sling. Ten měl údajně vzniknout někdy mezi lety 1899 a 1915, zatímco zde gentlemani popíjeli svou whisky a dámy hledaly útěchu u čerstvých ovocných šťáv nebo čaje. V zájmu obecné počestnosti totiž měly ženy zakázáno konzumovat alkohol na veřejnosti, což obvykle vede k mystifikovanému vyprávění o tom, jak se zrodil sling. Podle daného příběhu se jeden okouzlený námořník rozhodl objednat pro slečnu drink a požádal barmana o nápoj se stejně smyslnou barvou, jakou mají její rty. Onen růžovočervený, snadno konzumovatelný nápoj je již široce známý, včetně osloveného barmana, jímž byl Číňan Ngiam Tong Boon, původem z ostrova Hainan v Jihočínském moři. Pokud bychom se pídili po jeho kariéře a po tom, jak se vůbec stal tvůrcem věhlasné receptury, zjistíme, že jeho žijící potomci jej vykreslují jako romantického hrdinu, který byl nejprve námořníkem a posléze se díky přátelství s francouzským šéfkuchařem stal šikovným barmanem. V Singapuru začal pracovat v grandhotelu Adeplhi, jenž byl otevřen od roku 1863, a odtud se přesunul do moderního hotelu Raffles. Jeho přítomnost zřejmě poté deklaruje hotelová reklama z roku 1899, která se pyšnila prvotřídními zaměstnanci a lákala na francouzského šéfkuchaře a čínského barmana. Jistou idealizaci Ngiamovy osoby má na svědomí rovněž Roberto Pregarz, jenž v roce 1967 nastoupil do Raffles na pozici generálního manažera. Jedním z jeho prvních kroků ve funkci bylo oživení ztracené receptury ve spolupráci s Ngiamovým vnukem. Nicméně při rekonstruování starého předpisu podlehl podle názoru mnoha kritiků trendu doby a udělal z cocktailu sladký nápoj plný exotických šťáv, který se více blížil tehdy populární tiki kultuře a lépe splňoval avizovaný příběh o společensky přijatelném punči pro ženy, přestože dámský cocktail na přelomu minulého století zanechává dojem spíše senzace či mýtu než věrohodného výtvoru.
Trhlinou v mozaice událostí však není jen fakt, že Ngiam Tong Boon podle rodinných příslušníků s největší pravděpodobností zemřel už v roce 1915, nýbrž zejména řada dokladů o existenci slingu v Singapuru dokonce před rokem 1899. Zpočátku byl cocktail označován prostě jako Gin Sling, Straits Sling nebo Commander, což se v čínštině údajně vyslovuje jako „si ling“. Mezi první úryvky patří kupříkladu komentář o tzv. růžových slings pro bledé lidi z roku 1903. Prostřednictvím záznamu, který se o deset let později objevil v Singapore Weekly Sun, se navíc lze dočíst o skupině gentlemanů dožadující se v kriketovém klubu červených slingů, protože pojem sling v soudobém kontextu označoval lék na kocovinu. Barman je ale odmítl, a tak si pánové objednali a sami namíchali po panáku ginu, cherry brandy a D.O.M. Bénédictine, načež přidali ještě kapku limety a doplnili sodou. U místních obyvatel je tato kombinace stále populární spíše jako Straits Sling, o čemž svědčí i receptura na Straits Sling v knize Cocktails: How to Mix Them, kterou napsal belgický barman Robert Vermeire v roce 1922. Jakožto přelomový okamžik pro vývoj názvu následně působí konec 20. let 20. století, neboť již v Craddockově publikaci Savoy Cocktail Book lze natrefit jak na Singapore Sling, tak Straits Sling, jenž byl určen až pro šest osob. Posledním pevným bodem před nástupem matoucí éry různých receptur a dalších variací se jeví být účtenka č. 273169 jistého Američana přibližně z roku 1936, na jejíž druhé straně byla napsána receptura zahrnující půl sklenky ginu, čtvrt sklenky D.O.M Bénédictine, maraschino, citrónovou trávu, několik kapek cherry brandy a Angosturu. Spolehlivost tohoto zdroje se ovšem také jeví jako diskutabilní, když přihlédneme k faktu, že v roce 1936 byl v hotelu Raffles po smrti posledního z bratrů již tři roky nový management, který mohl původní recepturu jakkoli změnit.
David A. Embury poznamenal ve svém díle The Fine Art of Mixing Drink, že ze všech známých receptur tohoto nápoje, které viděl, se žádná neshodovala s jakoukoliv předchozí. Základem pro nás tudíž zůstává verze hotelu Raffles ze 70. let 20. století, třebaže se při studiu starých barových příruček vynořuje několik nesrovnalostí, mezi nimiž je například otázka, zda vůbec používat ananasový džus, když se o něm při popisu cocktailu žádný autor nezmiňuje. U všech ale nalezneme gin, cherry brandy, citrónovou šťávu a sodu, přičemž ve většině případů se rovněž vyskytuje likér Bénédictine. Některé cocktaily jsou zkrátka na očích více než ostatní, což pro slavný Singapore Sling platí zřejmě dvojnásob, a tak nám nezbývá než se držet oné originální receptury, jak je servírována v Singapuru.
Pták
Kuala Lumpur je největším a zároveň hlavním městem Malajsie. Ačkoli jeho historie začíná už v roce 1850, kdy je na soutoku blátivé řeky Sungai Gombak a řeky Sungai Klang založena osada, do cocktailové historie se toto město nesmazatelně zapíše až o více než sto let později.
Historie cocktailu Jungle Bird je podobně jako v případě Piña Colady přeneseným výsledkem filozofie Conrada Hiltona, jenž věřil v sílu cocktailu. Poprvé se tento moderní tiki coktail objevil v 70. letech, kdy byl servírován jako drink na uvítanou pro přijíždějící hosty hotelu Kuala Lumpur Hilton. Dlouho se věřilo, že byl poprvé připravován až od roku 1978, dokud jej tiki odborník Jeff Berry opětovně nevyzdvihl ve své knize Beachbum Berry’s Intoxica! Odkazoval totiž na dílo amerického autora Johna J. Poistera, v němž se poprvé objevila receptura na Jungle Bird. Tou knihou byla The New American Bartender’s Guide, která vyšla v roce 1989. Přestože v ní není Poister kupříkladu nijak konkrétní v otázce rumu, kdy si vystačí s pouhým označením tmavý rum, což později klasifikoval Jeff „Beachbum“ Berry jako jamajský stařený rum, zcela jasně uvádí, že autorem cocktailu byl manažer hotelového baru Jeffrey Ong. Ten jej měl připravit jako welcome drink při otevření hotelu dne 6. července 1973 a posléze zařadit do stálé nabídky.
Jméno onoho hotelového baru znělo Aviary, což skvěle vystihovalo atmosféru daného prostoru, v němž si lidé mohli vychutnat nejen drink, ale zároveň mohli sledovat poletující ptáky v přilehlých velkých voliérách, v nichž měli ptáci možnost volně poletovat. Není tudíž divu, že cocktail byl pojmenován právě na počest zjevně působivé sbírky ptáků, kteří byli v blízkosti drženi v zajetí. Nebyl to však jen Jeff Berry, kdo připomněl cocktail Jungle Bird světu, velký podíl na vypátrání veškerých faktů a doplňujících souvislostí má zakladatelka a editorka odborného časopisu Thirst Kim Choong. Kromě potvrzení toho, že tvůrcem cocktailu byl opravdu barový manažer Jeffrey Ong, rovněž zjistila skrze rozhovory s několika pamětníky z řad bývalých zaměstnanců hotelu, že onen cocktail, skládající se z tmavého jamajského rumu, čerstvé ananasové a limetové šťávy, Campari a cukrového sirupu, byl jedním z šesti potenciálních uchazečů. V rámci tzv. kreativní tvorby totiž představil celý tým ještě před otevřením hotelu celkem šest cocktailů, z nichž se vybíral ten nejvhodnější, který by dostatečně reprezentoval místní exotické prostředí Malajsie a vystihoval vysoký standard hotelu.
Čas od času se obvykle z hlubin minulosti vynoří rovněž různé fantastické spekulace. Vzhledem k tomu, že hotel Kuala Lumpur navštívila spousta významných osobností, mezi nimiž nechyběli například Margaret Thatcher, Nelson Mandela nebo Shah Rukh Khan, nepřekvapí, že lze narazit na tvrzení deklarující, že za zrodem cocktailu Jungle Bird stojí slavný boxer Muhammad Ali. S největší pravděpodobností se však jedná o nesmysl. Pomineme-li, že Ali zápasil v Kuala Lumpur až v roce 1975, musíme si též uvědomit, že byl přesvědčeným abstinentem a od barmana vyžadoval maximálně čerstvou pomerančovou šťávu.
Navzdory velké popularitě cocktailu v Malajsii to zabralo ještě několik dekád, než Jungle Bird vyletěl z rodné země do světa. Mezitím byl na počátku prvního tisíciletí hotel nejprve přejmenován na Crowne Plaza Mutiara Kuala Lumpur a posléze v roce 2013 dokonce určen k demolici, aby ve městě mohla pokračovat nová, modernější výstavba. Název Jungle Bird nezískal cocktail výhradně kvůli atmosféře, která v baru panovala, nýbrž i díky servisu, kdy byl podáván v porcelánovém hnědozeleném poháru ve tvaru exotického ptáka, jehož zdobný ocas byl dutý, aby se jím mohl drink popíjet. Tento pohár, zdobený originálně orchidejí, třešní a plátky pomeranče a citrónu, se však stal mezi návštěvníky natolik oblíbeným, že se často ani neptali a prostě s ním odcházeli jako s barovým suvenýrem. Náhradou za rozkradené poháry se tedy stal vinný pohár s vygravírovaným symbolem exotického ptáka po straně, v němž se cocktail servíroval až konce provozu hotelového baru.
Kim Choong se mimo jiné povedlo vypátrat manažera Jeffreyho Onga, který ale nechtěl být na sklonku života mediálně obtěžován. Zemřel 26. února 2019 ve věku 71 let. Když mu místní noviny psaly nekrolog, aby uctily památku tvůrce národního cocktailu Malajsie, vykreslily jej jako národního hrdinu. Důvod je prostý. Kho Chee Kheong, držitel ocenění Barman roku 2017 a majitel barů Coley a Pahit, totiž věří, že Jungle Bird je „cocktail, který reprezentuje Malajsii jako takovou a zároveň přibližuje její cocktailovou kulturu zbytku světa“.
Samuraj
Tokio. Nejlidnatější město na světě a hlavní město Japonska je často spojováno s technologickým pokrokem, trochu šílenou módou a horou Fudži. Nelze však zapomínat na místní barovou kulturu, jejíž historie sahá mnohem dál, než se může na první pohled zdát.
Tokio se rozléhá u Tokijského zálivu a tvoří region Kantó, ležící na centrálním tichomořském pobřeží hlavního japonského ostrova Honšú. Toto současné politické a ekonomické centrum státu bylo původně známější pod názvem Edo a jeho kořeny sahají až do 12. století, kdy se objevují první zmínky o opevnění. Těžko si proto představit, že dříve ospalá rybářská vesnička obklopená bažinami je dnes pulzující světovou metropolí. Politicky významným městem se ale stalo až na začátku 17. století, kdy se město stalo sídlem vlády nově vzniklého Togunawského šógunátu. Netrvalo dlouho a v polovině 18. století už bylo Edo s jedním milionem obyvatel jedním z nejlidnatějších měst na světě.
Třebaže znalost destilace byla v Japonsku známa díky čínskému vlivu již od 16. století, skutečně revoluční změna přišla až v roce 1853, kdy americký komodor Matthew Calbraith Perry přivezl k japonským břehům během svého tažení za ukončení izolacionalismu a otevření se Japonska Západu nemalou zásobu whiskey. Nevědomky tak položil základy pro japonskou lásku k vyzrálým destilátům. Za opravdový milník a počátek barové kultury v Japonsku nicméně lze považovat až rok 1868, kdy začíná období Meidži, během kterého za vlády císaře Meidžiho zažila země prudkou modernizaci za podpory západních mocností skrze tzv. reformy Meidži. Mezi nejzásadnější atributy tohoto období patří industrializace Japonska a zánik třídy samurajů.
Ve chvíli, kdy se země otevírala světu, přišla řada i na cocktaily. Nápojová kultura v Japonsku byla v té době již poměrně silná s významnou konzumací saké a šoču. Když tedy cocktaily dorazily k japonským břehům skrze první žíznivé požadavky amerických a evropských obchodníků a diplomatů, japonští barmani pouze přijaly cocktailovou kulturu jako další z nových prvků přicházejících do japonské společnosti. Mluvíme-li pak o začátku japonské cocktailové scény, musíme se zákonitě ocitnout v Jokohamě, nedaleké malé rybářské vesnici poblíž Tokia, která posléze v druhé polovině 19. století začala sloužit jako brána do Japonska. Vždyť tento přístav, známý též jako „město prvních zážitků“, byl striktně řízen v otázce pobytu cizinců, a to zejména z hlediska jednotlivých lokalit, které mohli cizinci navštěvovat. I proto se americkým, evropským i jakýmkoliv dalším návštěvníkům staly útěchou různé hotely a především jejich bary. Zdaleka nejzásadnější roli měl v tomto směru Grand Hotel otevřený roku 1873. Mezi jeho slavné návštěvníky patřili Charlie Chaplin, Douglas Fairbanks, Rudyard Kipling, generál Douglas MacArthur či Babe Ruth.
V prvních patnácti letech servírovali barmani v Grand Hotelu výhradně víno a pivo, tedy až do chvíle, dokud na scénu nevstoupil charismatický Němec Louis Eppinger, jenž si již získal jistou gastronomickou reputaci provozováním barů v Indianapolis, San Franciscu, Portlandu a Salt Lake City. Eppingerův šarm rychle zapůsobil jak na hotelové hosty, tak na všechny kolegy, kterým otevřel svět nových technik, ingrediencí a receptur. Když v roce 1907 ve věku sedmdesáti sedmi let Eppinger zemřel, zanechal za sebou nesmazatelný odkaz šířící se pozvolna dále Japonskem.
Centrem modernizace Japonska se ovšem nestala Jokohama, nýbrž Edo, nově přejmenované na Tokio, což v překladu znamená východní hlavní město. V roce 1872 zasáhl čtvrť Ginza požár, což ale jen umožnilo rychlejší přeměnu, na jejímž konci byla vystavěna nová módní čtvrť vítající veškeré soudobé trendy. Obzvláště patrná změna v lokální kultuře se začíná objevovat v posledních letech období Meidži, kdy si spisovatelé a umělci oblíbili schůzky v kavárnách evropského stylu, kde popíjeli různé cordialy a cocktaily, zatímco debatovali aktuální politická témata nebo rozebírali své básně. V roce 1910 se tak ve čtvrti Ginza otevírá například Maison Konosu, což je první bar v evropském stylu, za jehož konceptem stál Komazo Okuda. Okuda, vyškolený v tajemství francouzské kuchyně, vytvořil pro kavárnu mimo jiné i nápojový program. Podnik tudíž vynikal hlavně pro skvělou nabídku punčů, ale také díky cocktailu známému jako Goshiki no Saké, což v překladu znamená „alkohol pěti barev“. Tento drink, který je v mixologii obecně znám spíše jako Pousse-Café, jasně deklaruje soudobou ochotu Japonců přijímat západní vlivy.
Barman: nový typ samuraje
Růst Tokia pokračoval i v novém období, kdy Japonsku v letech 1912 až 1926 vládl císař Taišó, tedy až do chvíle, kdy jej v září 1923 zasáhlo jedno z nejničivějších zemětřesení v novodobé historii. Otřesy v okolí měst Jokohama a Tokio dosahují až síly 7,9 stupně Richterovy škály. Následné záplavy pohřbí 143 000 lidí. Grand Hotel v Jokohamě je zničen, a tak se místní přeživší barmani přesouvají do Tokia. Rovněž čtvrť Ginza značně utrpěla. Nicméně se zdá, že pouze natolik, aby následně opět povstala z popela ještě zářivější než kdy předtím. Nově vznikající autentické restaurace a bary totiž náhle kladly ještě větší důraz na servis cocktailů. Důkazem budiž podniky jako například Café Line nebo Bar Lupin, otevřený v roce 1928, který je považován za první ryze cocktailový bar v Japonsku.
Místem, které rozhodně stojí za pozornost, je též tokijský Imperial Hotel. Zprvu skromná dřevěná budova z 19. století se pod rukama amerického architekta Franka Lloyda Wrighta proměnila v moderní zařízení. Naneštěstí byl hotel poprvé otevřen zrovna v den onoho silného zemětřesení. Jako zázrakem ale budova přežila, a proto mohl tamní bar přinést na světlo světa jednu z nejvíce ikonických japonských cocktailových receptur – Mount Fuji. Tento cocktail, skládají se z Old Tom ginu, maraschina, citronové a ananasové šťávy, cukrového sirupu, bílku a čerstvé smetany, vznikl podle teorie publicisty Ishikury Kazua již během příprav na otevření hotelu díky spolupráci manažera a šéfbarmana. Na druhou stranu je důležité vzít v potaz, že na menu se daný drink oficiálně objevil až v roce 1924.
Rok 1924 byl ovšem nepopiratelným milníkem pro japonskou nápojovou historii, neboť kromě rozjíždějící se výroby Suntory Whisky to bylo zejména publikování dvou originálních japonských cocktailových knih. Tou první byla publikace Kakuteru, or Cocktail, za níž autorsky stál šéfkuchař Tokuzo Akiyama, přezdívaný „japonský Escoffier“. Předešlého roku tento šéfkuchař představil svou velkou kuchařku o rozsahu 1 600 stran. Další rok ji doplnil o cocktailový manuál, v němž na čtenáře čekalo 209 receptur. Zatímco ale Akiyama byl jako kuchař císařů prominentní osobností, autor druhé barové publikace Yonekichi Maeda byl zdánlivě obyčejný sedmadvacetiletý barman z Café Line. Jeho kniha Kokuteeru vyšla o měsíc později než ta, kterou napsal Akiyama. Z pohledu historie to však nic neznamená. Jak Maeda v předmluvě své knihy lamentoval: „Před zemětřesením existovala řada kaváren bez barmanů, kteří by znali své řemeslo, podle nějž by připravovali cocktaily ke spokojenosti svých hostů.“ Z tohoto pohledu byly tedy cocktaily jen dalším z mnoha moderních luxusních výstřelků dávajících pracujícím trochu toho potěšení po dni těžké práce. I proto se Maeda rozhodl sdílet své cocktailové znalosti, aby situaci napravil. Jeho text pojímá 287 receptur, některé lze považovat za standardní zahraniční předpisy, zatímco jiné, jako Line Cocktail, jsou ryze originální japonské receptury. Zajímavostí je, že kolem 30 receptur, které můžeme o šest let později najít v Savoy Cocktail Book od Harryho Craddocka, publikuje Maeda již v roce 1924. S vysvětlením přichází cocktailový historik a majitel Bar UK v Ósace Eiji Arakawa, podle nějž Maeda pracoval na mezinárodních zámořských lodích, což by odpovídalo obecnému cocktailovému kontextu, kdy se jeho receptury rámcově shodují nejen s dílem Harryho Craddocka, ale také s Harry’s ABC of Mixing Cocktails z roku 1919. Arakawa navíc uvádí, že krátce po publikování knihy Maeda opustil Café Line, aby si otevřel vlastní podnik s názvem Maeda Yonekichi Honten, kde prodával různé destiláty a lahvované cocktaily až do své smrti, která přišla o deset let později. Význam Kokuteeru nicméně neupadl v zapomnění a stal se inspirací pro rozvoj příštích generacích. Ve 20. a 30. letech se barová kultura v Japonsku postupně rozvíjela, o čemž svědčí založení japonské barmanské organizace (Nippon Bartenders Association) v roce 1929, nebo uspořádání první japonské cocktailové soutěže v roce 1931, za níž sponzorsky stála značka Suntory, toho času známa jako Kotobukiya.
Takové jsou základy dnes tak opěvovaného japonského barmanství, které bylo přerušeno s nástupem druhé světové války. Jak nám ale historie ukazuje, podobně jako čtvrť Ginza i japonská láska k barmanskému řemeslu vstala po válce z popela, aby ve výsledku mohla opět ještě více ohromovat svět.